Na letošní druhou dovolenou jsme vyrazili v sobotu 1.8. Bylo asi 0.45 ráno, když Vlastík nastartoval a vydali jsme se, kam jinam, než do hor:-D Tentokrát směr Itálie. V plánu bylo jet přes Plzeň, Rozvadov, Regensburg, Mnichov, směr Salzburg a sjet na Kuffstein. Německý začátek prázdnin tomu však nepřál a na dálnici za Mnichovem jsme kvůli zácpám sjeli směrem k jezeru Tegernsee. Jak se ukázalo, tak jsme udělali dobře. Za prvé jsme projížděli plynule po klidnějších silnicích a za druhé jsme měli cestou krásné výhledy. Krátkou pauzu jsme udělali u jezera Achensee v Rakousku. Pokračovali jsme směr Brixlegg, Schwaz, Hall in Tirol, Matrei am Brenner, Brenner. Brenner jsme projeli kolem, po neplaceném úseku, a pokračovali směr Vipiteno. Tam jsme odbočili na Merano a projeli horským průsmykem Jauferpass ve výšce 2099 m n. m. Do Merana jsme dorazili bez jediného bloudění okolo 13hod. Auto jsme nechali na placeném podzemním parkovišti a vydali se na procházku městem. Nutno dodat, že Merano leží ve výšce 312 m n. m. a i ve stínu bylo vysoko přes 30 °C. Ve městě rostou palmy, všude okolo vinice a jabloňové sady, ale když se podíváte výš, tak vidíte bílé vrcholy hor:-D Prošli jsme se po lázeňské promenádě, mezi vinicemi a sestoupili ke katedrále St. Nicholaus, odkud jsme se centrem města vrátili zpět k autu. Do Maso Corto, místa našeho ubytování ve výšce 2011m n. m., jsme dorazili okolo 17hod, po zdolání asi 720km. Jen co jsme se ubytovali, tak se spustil déšť, který nás tak symbolicky ve zdejších horách uvítal… To jsme však ještě netušili, že je to poslední, který na následujících 14 dní vidíme :-)

Z našeho pokoje jsme měli nádherný výhled, takže se nám hned po ranním probuzení ukázaly vrcholy okolních hor. Rozhodli jsme se využít toho, že se vyčasilo a vyrazili po značce „4“ na Tascheljöchl (Giogo Tasca, 2765m n. m.). Vlastík si vylezl ještě na vedlejší vrchol ve výšce 2816m. Zpět jsme se vydali po „5“ k chatě Berglalm. Cestou jsme si z výšky prohlédli jezero Vernago, které leželo asi 7km od místa našeho pobytu. Od chaty Berglalm jsme zamířili zpět do Maso Corto po značce „13A“. První den jsme tak zdolali 13,7km s převýšením 830m.

Jelikož předpověď počasí byla velice příznivá, v pondělí 3. 8. ráno jsme dojeli autem na parkoviště u jezera Vernago (1700m n. m.) a vydali se k nejvíc proslavenému místu zdejšího kraje. Po značce „2“ jsme došli na chatu Similaunhütte (3019m n. m.). Dále jsme pokračovali do výšky 3210 m n. m., k místu nálezu „Ötziho“ (5300 let starých ostatků „Muže ze Similaunu“, který byl na tomto místě nalezen 19. 9. 1991). Výhledy na okolní i vzdálené vrcholy byly parádní, tak jsme se nechali zlákat ještě vyšším cílem a vyrazili na Fineilspitze (3516 m n. m.). Cesta k němu vedla částečně po sněhovém poli a po suti, ale rozhled z vrcholu stál za to. Fineilspitze se stal nakonec nejvyšším bodem celého našeho pobytu. Zpět jsme se vraceli stejnou cestou. Tato 17km celodenní túra s převýšením 1865m byla sice náročná, ale díky překrásným a hlavně dalekým výhledům (což dokazují i fotky) stála za to!

V úterý jsme si naordinovali odpočinkovější den a vyrazili z místa našeho pobytu po značce „1“ a následně po zpevněné cestě na Lazaunhütte (2 427m n. m.). Po předchozím dnu jsme to brali spíše jako procházku. Výhledy byly opět parádní. Pauzu nám svým vystoupením s bičem zpestřil jeden z místních obyvatel. Jelikož zdejší chatu obklopují do písmena „U“ okolní vrcholy hor, tak se jeho práskání bičem o kameny měnilo v koncert. Po návratu zpět po značce „11“, která vedla pod zdejší sedačkovou lanovkou jsme zjistili, že i „procházka“ nám zanechala v nohách 8km s převýšením 430m.

Ve středu 5. 8. jsme vyjeli opět autem. Vybrali jsme si vzdálenější cíl a to horský průsmyk Stilfser Joch (Passo dello Stelvio, 2758m n. m.). Cestu nahoru tvoří přes 40 tzv. „kehre tornante“ – našich „vraceček“. Je to hojně navštěvované místo, čemuž odpovídá tamější ruch, hotely, restaurace…Zdejší krajina je opravdu zajímavá. Z jedné strany šedivá „měsíční krajina“, kterou střídají ledovce a z druhé strany zelené, kamenité vrchy. My se vypravili po cestě směrem k Ortlerhaus (3028m n. m.). Dále jsme pokračovali přes ledovec (vedla tam urolbovaná cesta, nicméně opatrnosti bylo i tak třeba) až na chatu Livriohütte (3175m n. m.), která se pro mě stala konečnou. Vlastík vyrazil ještě na Geisterspitze (3467 m n. m.), kam vedla trasa přes ledovec po sjezdovce. Výhledy byly opět parádní. Viděli jsme daleko na švýcarskou, rakouskou i italskou stranu. Jelikož z průsmyku na chatu Livriohütte vede kabinková lanovka a nahoru na Geisterspitze další vleky, byli jsme i v tuto roční dobu svědky pár lyžařů právě odcházejících z ledovce. Při cestě zpět do průsmyku jsme ještě zdolali vrchol Monte Scorluzzo (3095m n. m.). Po návratu do výšky 2758m jsme ještě vyrazili na C. Garibaldi (2838m n. m.), odkud vedly další značené cesty a to na švýcarskou a rakouskou stranu. Tento den se třemi vrcholy nám zanechal v nohách 12,1km s převýšením 950m.

Čtvrtek se stal opět odpočinkovějším. Po značce „7“, jsme se vypravili k vyhlídce na jezero Vernago. Cesta vedla na zdejší poměry :-) většinou po vrstevnici. Ale i tak to byla nakonec procházka 9km dlouhá s převýšením 300m.

V pátek 7.8., jsme, z nám už známého parkoviště u jezera Vernago, vyráželi na opačnou stranu a to po značce „18“ směr vrchol Schröfwand (2890m n. m.). Cestou jsme měli tu čest potkat pár zástupců místní fauny – stádo jelenů, sviště, a všudypřítomné horské kozy, ovce a hlavně krávy:-D Ty nás provázely všemi výlety! Většina turistických cest tu vede přes ohrady plné pasoucího se skotu a není výjimkou na ně narazit i ve výšce okolo 3000 m n.m. Ze Schröfwandu jsme se vraceli po „18A“ k rozcestí Gfallhof a zpět k jezeru jsme se vydali po zpevněné štěrkové cestě s výhledem na vesnici Unser Frau. Nachodili jsme 13km s převýšením 1250m.

V sobotu jsme se rozhodli vyrazit kousek dál a vydali se k největšímu přehradnímu jezeru Jižního Tyrolska – k Reschensee. Zdejší zajímavostí je, že nad hladinu jezera ční věž kostela zatopené vesnice Altgraun. Kdyby si chtěl někdo jezero obejít, musel by ujít více než 15km:-D My se rozhodli jen pro krátkou procházku podél břehu s vyhlídkou na právě probíhající závod jachtařů, mezi kterými jsme viděli i pár Čechů! Vlastíka zaujal ale jiný zdejší závod, který se kolem jezera pravidelně už 15 let běhá – a to Rescheseelauf. Od Reschensee už to bylo kousek do oblasti, kde jsme původně hledali také ubytování, a to do Melaga. Tak jsme se tam vypravili. Po 4km procházce údolím Melaga k Melageralm a zpět, jsme se vydali na zpáteční cestu.

V neděli 9. 8. jsme vyrazili z parkoviště Phlossental (Vorderkaser) na túru po asi nejznámější cestě národního parku Texelgruppe (Gruppo di Tessa) a to po Meraner Höhenweg. Nese označení číslem 24 a je přes 80km dlouhá. My si jí vychutnali na okruhu dlouhém asi 17,5km s převýšením 680m. Prošli jsme okolo chat Mitterkaser Alm, Rableid Alm, Eishof Alm a kousek za rozcestníkem směr Eisjochl jsme se vydali zpět.

V pondělí jsme se vypravili na náš nejvzdálenější výlet. Vyjeli jsme brzy ráno po páté hodině směr Dolomity. Cestou jsme měli tu čest poznat italské „Carabinieri“ (policisty). Stavěli nás kousek před Meranem, ale naštěstí se jednalo jen o kontrolu dokladů. Vše proběhlo v pořádku a my mohli pokračovat. Malinko odbočím a zmíním se o cestování autem v okolí Merana. Všudypřítomné jablečné sady a vinice chrlí na silnici malé traktůrky, které se vlečou 20km rychlostí…Když se do toho přidají italští řidiči, kteří, jak jsme měli tu čest poznat, neumějí používat blinkr, zatáčky vybírají v protisměru a už i autoškola jezdí špatně:-D, tak se musíte obrnit pěknou dávkou trpělivosti…Nicméně cestu jsme přečkali a dorazili k Lago di Fedaia (2053 m n. m.). Odtamtud jsme se místní lanovkou vyvezli na Pian dei Fiacconi (2626 m n. m.). Po cestě „606“ jsme se vypravili až pod ledovec nejvyšší hory Dolomit – Marmolady. Dál jsme se hlavně kvůli mně jít neodvážili, tak jsme se pěšky vrátili na parkoviště a vyrazili zpět. Celkem jsme v Dolomitech ušli pouze 6,2km s převýšením 330m, ale i tak to byl krásný výlet do jiné oblasti Itálie :-)

V úterý jsme nechali auto odpočívat a vyšli z našeho hotelu po značce „3“ k rozcestí před Schöne Aussicht, kam jsme měli původně v plánu jít. Jelikož ale opět panovalo nádherné počasí, rozhodli jsme se ještě pro odbočku po „5A“ na 3226m vysoký Steinschlagjoch, ze kterého se nám naskytl nádherný výhled na nejvyšší horu italské části Ötztalských Alp a to na Weiβkugel (Palla Bianca, 3 739m n. m.). Po krátké pauze jsme se vrátili zpět na rozcestí a vydali se k Schöne Aussicht – hütte (2842m n. m.). Odtamtud jsme vykročili po „3“ směr Grawand (3251 m n. m.). Tento vrchol a zároveň horní stanice kabinkové lanovky, vedoucí přímo z Maso Corto, je kvůli vlekům hojně navštěvovaným místem i v zimní sezóně. Dolů k našemu hotelu jsme se vrátili po zpevněné, dosti příkré cestě. V nohách jsme po celém dni měli 21,6km s převýšením 1765m!

Na středu 12. 8. jsme po předchozím náročnějším dni naplánovali volnější program a vyrazili do Bolzana, hlavního města Jižního Tyrolska. V plánu jsme měli prohlídku centra města a hlavně návštěvu zdejšího archeologického muzea, ve kterém je umístěn „Ötzi“ Po obědě v místní pizzerii a po vystání asi 5minutové fronty před muzeem, jsme se konečně vydali poznat tohoto slavného „Muže ze Similaunu“. Jeho ostatky jsou umístěny hned v 1.patře v chladícím boxu s průhledným oknem, takže si ho každý návštěvník může důkladně prohlédnout. Dále je zde možné spatřit vše, co s ním bylo nalezeno. Luk, šípy, zbytky oblečení, nástroje,…Dozvíte se, jak podle posledních výzkumů vypadal, jakými nemocemi trpěl, jak zřejmě zemřel a spoustu dalších věcí. S pokrokem vědy a techniky probíhají stále další a další výzkumy, takže je možné, že se v budoucnu dozvíme ještě něco dalšího. Obohaceni o nové poznatky jsme se vydali na procházku městem, kterou jsme zakončili návštěvou gotické katedrály Nanebevzetí Panny Marie. Cestou zpět jsme ještě navštívili hrad Sigmundskron (Firmiano castle), ve kterém je umístěno Messnerovo horské muzeum. Během prohlídky hradu shlédnete plno soch, předmětů a Messnerových vzpomínek na jeho expedice. Když budete mít štěstí, tak jako my, tak tohoto významného horolezce, který jako první zdolal všech 14 osmitisícovek a také jako první pokořil Mount Everest bez kyslíku, uvidíte na vlastní oči! My měli štěstí ještě větší - podařilo se nám získat jeho foto s Vlastíkem :-) Plni zážitků jsme se vydali na zpáteční cestu. I chozením po městě jsme nashromáždili na konci dne 7km, tentokrát ale s nulovým převýšením :-D

Ve čtvrtek 13. 8. jsme se vypravili na poslední túru naší dovolené. Autem jsme projeli kolem jezera Zoggler Stausee a zaparkovali na parkovišti u Kuppelwieser Alm. Po „11A“ jsme se vydali k Latscher Joch a odtamtud pokračovali po „2“ až na Hasenöhrl (3257m n. m.). Terén se nám zrovna nejjednodušší nezdál, ale mohlo to být ovlivněno i tím, co jsme doposud nachodili…Při zpáteční cestě jsme ještě odbočili k jezeru Arzkarsee a prošli se po tamější hrázi. Pak už jsme zamířili zpět k autu a po 15,5km s převýšením 1370m jsme zamířili zpět do hotelu.

Na poslední den před odjezdem jsme si „naordinovali“ odpočinek a celý jsme ho strávili na hotelu :-) Prohlédli jsme fotky, spočítali kilometry a zašli jsme si do bazénu Počasí se začalo pomalu kazit a při pohledu na výhled na další dny, jsme si mohli říct, že nám to vyšlo akorát.

V sobotu ráno si byl Vlastík naposledy zaběhat a krátce před desátou jsme se vydali na cestu do Čech. Jeli jsme po naprosto stejné trase, udělali pár zastávek a krátce po půl deváté večer jsme dojeli v pořádku do Neratovic.

Když bychom měli celou dovolenou shrnout, tak jedním slovem „parádní“!!! A to po všech stránkách. Za prvé musíme zmínit počasí – a to celých 14 dní, což se jen tak nepoštěstí. Pršelo nám akorát v den příjezdu a v den odjezdu. Sluníčko bylo sice dost intenzivní, ale opalovací krém, kšiltovky a dlouhé rukávy to vyřešily :-) Výhledy daleké a úžasné, což dokazují i fotky. Bydlení ve výšce 2011m bezproblémové a cenově přijatelné oproti jiným lokalitám. Nakonec už zbývá jen dodat konečná čísla našeho „výletování“ – 144,6km s převýšením 977Om :-)

Letošní rozhodování o tom kam vyrazit, provázelo dilema. V hledáčku byly Alpy, Dolomity a Jeseníky. Nakonec překvapivě na poslední chvíli vyhrálo opět jako v loňském roce Slovensko. Ubytování jsme nalezli v lokalitě Jasná, uprostřed Demenovské Doliny Nízkých Tater. Vyrazili jsme v neděli ráno 14.6. z Vrchlabí. První zastávkou byl Hradec Králové a nákup v tamějším Tescu. Další zastávkou byl Rožnov pod Radhoštěm, kde jsme brali benzín. Poslední zastavení před hranicemi bylo v obci Horní Bečva, kde jsme si dali oběd. A pak už hurá za hranice přes Makov. Dálniční známku jsme si letos nekoupili, takže jsme se museli vyhýbat placeným úsekům, ale na naší trase se to dalo:-) Cestou do místa našeho ubytování jsme se ještě stavili v obci Korňa, která leží kousek za hranicemi v okresu Čadca. Vyvěrá tu ze země Korňanský ropný pramen! Dále už jsme pokračovali v cestě přes Žilinu, Ružomberok a Liptovský Mikuláš až do Demenovské Doliny, kam jsme dorazili okolo 17.30.
Na pondělí byly předpovídány bouřky a déšt, ale až ve večerních hodinách. Tudíž jsme se ráno vypravili z nedalekých Lúček po zelené až k rozcestí Pod Krčahovom. Tam jsme udělali krátkou odbočku po červené na Partizánské Bunkry z druhé světové války. Po červené jsme pak pokračovali až do Sedla Javorie a dále po žluté k rozcestí Pod Krakovou hoľou. Hned po odbočení na tuto trasu se však začalo zatahovat a zanedlouho se spustil déšť. Rozhodli jsme se to otočit a vrátit se zpět. Jak se později ukázalo, rozhodnutí to bylo správné, poněvadž jakmile jsme dorazili domů, tak začalo bouřit. I přes to, že jsme trasu nedokončili (v plánu byl okruh po žluté a modré na Krakovu Hoľu, po modré k Demenovské jeskyni Slobody a po zelené zpět do Lúček), tak jsme nachodili 11,7km s převýšením 710m.
V úterý jsme se opět přesvědčili, že předpovědi počasí se v horách moc věřit nedá. Ráno jsme se probudili do zataženého mlhavého rána, ale bylo předpovídáno, že po 11hod se má vyjasnit. Rozhodli jsme se proto vyrazit na Chopok. Od ubytování jsme vyrazili po neznačené lesní cestě, která nás dovedla k rozcestí Biela Puť. Po silnici jsme pak došli nad Vrbické pleso, odkud jsme vyrazili po modré k rozcestí Pod Orlou skalou. Z tohoto rozcestí jsme po modré pokračovali až na Chopok (2024 m n. m.). Počasí se stále nevybíralo, ale bylo asi půl jedenácté, tak jsme se rozhodli uvnitř tamější „Rotundy“ nasvačit a chvíli vyčkat. Nakonec jsme si v rámci čekání dali i oběd, ale ani během této doby mraky nezmizely:-( Spousta lidí jela dolů lanovkou, ale my se rozhodli vydat po červené směr Děreše (2003 m n. m.) a Sedlo Poľana. Tato trasa vede celá po hřebenech, tudíž jí lemují nádherné výhledy, které my jsme ale bohužel neviděli... Ze sedla jsme sešli po žluté k rozcestí Tri vody a pokračovali až k Vrbickému plesu a zpět do našeho apartmánu. V součtu to za tento den dalo 18km s převýšením 1160m.
Na středu jsme si naplánovali Západní Tatry. Cestou jsme stihli z auta vyfotit i lišku:-) Přes Zuberec jsme dojeli až na parkoviště Pod Spálenou dolinou, odkud jsme vyšli po zelené a následně červené směr rozcestí Adamcula. Odtamtud jsme se vydali po žlutomodré směr rozcestí Pod Predným zeleným a dále po žluté k rozcestí Pod Hrubou kopou. Cestou se nám naskytl pohled i na stádo pasoucích se kamzíků. Pokračovali jsme po žluté až do Baníkovského sedla (2040m.n.m.), odkud bylo v plánu přejít hřebeny po červené směr Tri kopy, Hrubá kopa až do Smutného sedla. Počasí nám ale opět nedovolilo jít dál... Mraky, mlha, vítr, námraza – to vše během několika málo chvil... Rozhodli jsme se to otočit a vrátit se k rozcestí Pod Hrubou kopou. Jen co jsme trochu sestoupili, bylo líp. Vrcholy však byly stále v mracích. Cestou k rozcestí jsme nečekaně viděli i medvídě, které se klouzalo po zbytcích sněhu:-) Bylo ale dost daleko, takže na fotce vypadá jako hnědá skvrna:-D Po zelené turistické jsme následně obešli čtyři Roháčská plesa a po modré jsme se vraceli směrem k Ťatliakově chatě. Od té jsme se po červené dostali k rozcestí Adamcula a zpět k našemu autu.
Ve čtvrtek se udělalo konečně hezky, tak jsme si řekli, že si zopakujeme túru po hřebenech okolo nás. Tentokrát jsme to vzali z druhé strany. Z Jasné jsme se vydali po žluté, směr rozcestí Tri vody a Sedlo Poľany. Odtamtud jsme pokračovali po červené, směr Děreše (2003 m. n. m.), Chopok (2024 m n. m.) až na Ďumbier (2046 m n. m.), což je nejvyšší hora Nízkých Tater. Pohledy z hřebenů opravdu stály za to. Z Ďumbieru jsme se vrátili kousek do Krúpového Sedla a rozhodli se jít po hřebenech ještě dále. Původně jsme se chtěli po zelené vrátit, ale jelikož bylo poměrně jasno i teplo vydali jsme se po žluté směr Prašivá, Tanečnica až do Sedla Javorie. Po červené jsme pak došli k rozcestí pod Krčahovou a po zelené do Lúček. Okruh přes hřebeny Nízkých Tater znamenal pro tento den 25,3km s převýšením 1550m.
Na pátek jsme si naplánovali volný den. Vyrazili jsme si do místního Tesca doplnit zásoby a cestou zpět jsme se stavili na tradiční slovenské jídlo. V Kolibě Bystrina jsme si dali bryndzové halušky a pirohy :-)
V sobotu 20.6. jsme si vyrazili kousek dále. Nejprve jsme po žluté turistické vyrazili z Bieleho potoka k památce UNESCO – Vlkolínec. Je to jedna z městských částí slovenského města Ružomberok, která leží v severovýchodním výběžku pohoří Velká Fatra v nadmořské výšce 718 m. Vlkolínec představuje na Slovensku nejzachovalejší a nejkompletnější celek původních lidových staveb. Pro tuto jedinečnost byl v roce 1977 vyhlášen památkovou rezervací lidové architektury a v roce 1993 zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Cestou jsme si rozšířili naše poznávání slovenské fauny, a to o zmiji hnědou a černou, které se vyhřívaly na kamenech u turistické cesty. Plánovaná túrka po okolí se nakonec nekonala, poněvadž se opět začalo zatahovat a vypadalo to na déšť. Místo toho jsme se rozhodli vyrazit na hradní zříceninu Likava. Výchozím bodem byla obec Likavka. K hradu nás zavedla asi 1,5km červená turistická trasa, která vede i přes právě stavěnou dálnici:-D
V neděli jsme opět zamířili po okolí Jasné. Od rozcestí Bielá Puť jsme vyrazili po žluté a došli k rozhledně Ostredok. Odtud nás žlutá zavedlla k „Demänovské jaskyni Slobody“. Od tamějšího rozcestí jsme pokračovali až do Sedla Siná a na její vrchol, který se tyčí ve výšce 1560 m n.m. Tady platilo, že ne vždy obtížnost výstupu odpovídá výšce. Cesta nahoru byla opravdu výživná :-) Dolů jsme se vraceli po stejné cestě. Od jeskyně Slobody jsme po zelené naučné došli až k „Demänovské ľadové jaskyni“, kterou jsme si prohlédli i zevnitř. Do Jasné jsme se vraceli po zelené a završili tak okruh dlouhý 20km s převýšením 1370 m n. m.
V pondělí jsme se rozhodli pro další návštěvu Roháčů. Předpověď počasí byla dobrá, tak jsme si řekli, že si projdeme hřebeny z druhé strany, než jsme chtěli jít ve středu. Od parkoviště Pod Spálenou dolinou jsme se vydali směrem rozcestí Adamcula a po červené až k Ťatliakově chatě. Odtamtud jsme začali stoupat po zelené až do Sedla Zábrať. Obloha modrá, co víc jsme si mohli přát. Všechny vrcholy okolo jsme měli jako na dlani. Po žluté jsme se dostali na první vrchol naší trasy a to na Rákoň. Po hřebeni a značené modré jsme se došli na další cíl a to Volovec (2063 m n. m.). Dále jsme pokračovali po červenomodré do Jamnického sedla a odtamtud už jsme se škrábali (a to doslova:-) ) na Ostrý Roháč. Výstup byl ke konci náročný – ve výšce 2088m jít po rampě široké asi jako chodidlo, držet se řetězu a pod sebou vidět tu propast dolů... Nicméně výstup jsme zvládli a odměnou nám byl ještě docela pěkný výhled. Nicméně počasí se začalo docela zhoršovat, tak jsme se vydali dále po červené směr Plačlivé (2125 m n.m.). Plačlivé dostálo svému jménu a při sestupu z něj už byly všude kolem mraky a začínalo krápat. Pomalu nám začínalo být jasné, že ani tentokrát nám přechod přes Tri Kopy nebude souzen. Ve Smutném sedle jsme se rozhodli túru po hřebenech ukončit a sestoupit Smutnou dolinou po modré zpět k Ťatliakově chatě. I přes déšť, který nás provázel celým údolím, jsme spatřili medvídě, sviště a kamzíky :-) K autu jsme dorazili ještě v pláštěnkách, ale na zpáteční cestě už nás opět provázelo sluníčko. Nicméně tato túra stála díky výhledům opravdu za to! Celkem 18km s převýšením 1440 m.
V úterý jsme nastolili opět odpočinkový den. Celý den bylo zataženo a každou chvíli přeháňka. Odpoledne jsme se odhodlali alespoň k procházce k Vrbickému plesu, kde jsme nakrmili kachní rodinku s 9 káčátky :-) Večer jsme si pak zajeli na pizzu a tím úterní den završili.
Ve středu na nás vykouklo sluníčko, tak jsme se vypravili na Liptovský hrad. Auto jsme nechali v obci Kalameny a vydali se po žluté turistické asi na 6km okruh se zastávkou na nejvýše položené hradní zřícenině na Slovensku (1000m n. m.). Přístupová ani odchozí cesta z hradu nebyla zrovna schůdná kvůli těžbě dřeva, která tam asi nedávno probíhala. Nicméně okruh jsme zvládli a odměnou nám byla koupel v přírodním termálním jezírku Kalameny.
Na poslední volný den před cestou zpět jsme si naplánovali ještě kratší túru. Vyrazili jsme z Valaské Dubové na Velký Choč (1611m n. m.), což je nejvyšší hora Chočských vrchů. Za dobrého počasí je z něj krásný kruhový výhled. Nám se tento pohled bohužel nenaskytl, poněvadž nás opět nahoře zastihly mraky… I když, chvílemi něco vidět bylo :-) Celou dovolenou jsme se rozhodli zakončit opět koupelí v Kalamenách, které jsme měli při cestě a zastávkou u Bešeňovských travertínů. Nakoupili jsme i sýry přímo na salaši u Bešeňové.
Pátek byl dnem odjezdu. Vyrazili jsme v 8 ráno a cestou nás opět provázelo teplé slunečné počasí, jako při našem příjezdu. Po 2 zastávkách jsme v odpoledních hodinách dorazili do Vrchlabí.
Suma sumárum jsme nachodili 137km s převýšením asi 8 440m. Počasí nám přálo i nepřálo... Na chození bylo ideálně, ale výhledy mohly být na jistých místech lepší…Kromě Nízkých Tater jsme navštívili i Tatry Západní (konkrétně Roháče) a Chočské Vrchy. A k loňským úlovkům slovenské fauny jsme letos přidali i medvíďata a zmije…:-D Takže co víc si přát!

Sepsala Verča

Letošní dovolená pro nás byla za prvé první, kterou jsme strávili v zahraničí a za druhé – první, kde jsme byli jako manželé :-). A užili jsme si jí náramně.

Ačkoli jsme odjížděli trochu unavení (svatba a svatební přípravy se trošku podepsaly:-)), tak jsme v neděli 24. 8. přibližně kolem čtvrté odpoledne dorazili do Horního Smokovce, místa našeho ubytování. Celou cestu nás provázel déšť, ale ve Smokovci nás přivítalo sluníčko a krásný výhled na Skalnaté Pleso a nad ním se tyčící Lomnický Štít.

Hned v pondělí jsme museli využít pěkného počasí a z Tatranské Lomnice jsme vyrazili po modré a zelené turistické na Skalnaté Pleso (1751 m. n. m.). Lanovka na Lomnický Štít byla vyprodaná, tak jsme se rozhodli naší túru obohatit o výstup na první dvoutisícovku a vydali jsme se po červené na nedalekou Velkou Svišťovku (2037 m n. m.). Zpět jsme se vraceli po stejné trase a celkem jsme hned první den ve skalnatém terénu nachodili 16km.

Na úterý už byly předpovídány přeháňky. I když měly přijít až v odpoledních hodinách, tak nás pěkný slejvák donutil otočit zpět po necelých 3 km naplánovanou trasu na Slavkovský Štít, který jsme se rozhodli zdolat z výchozí stanice Hrebienok. Na odpoledne jsme zvolili vnitřní program a vyrazili jsme do nedaleké Belianské jeskyně.

Středu provázelo také ještě deštivé a mlhavé počasí. Navštívili jsme Levoču, jejíž historické centrum je zapsáno v UNESCU. Dominantou tohoto historického města je gotický kostel Sv. Jakuba, který ukrývá 11 oltářů. Jedním z nich je i nejvyšší dřevěný oltář na světě – 18,6m vysoké dílo Mistra Pavla z Levoče. Z Levoče jsme vyrazili k další dominantě tohoto kraje a to na nedaleký Spišský Hrad, který je nejrozsáhlejší hraní zříceninou na Slovensku a zároveň jeden z největších hradních komplexů v Evropě. Více než hodinová prohlídka absolvovaná s deštníky, ale stála za to!

Ve čtvrtek jsme již kolem sedmé ráno vyráželi na túru z parkoviště Popradské pleso. Cílem byl vrchol Rysy (2 499m n.m.). Cestou jsme ze zelené turistické odbočili na žlutou a obešli si „Symbolický cintorín“ věnovaný obětem Tater. Od Popradského plesa jsme se vydali po modré a následně po červené až na vrchol. Předešlou noc muselo trochu sněžit, protože po kamenech byl místy poprašek a hlavně námraza. Odměnou za náročnější výstup nám byl nádherný výhled, který se nám po dosažení cíle naskytl. Celkem jsme našlapali 22 km s převýšením asi 1300m.

Na páteční dopoledne měl Vlastík naplánovaný závod z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso. Počasí běžcům přálo a Lomnický Štít, na který jsme měli zamluvenou lanovku na 13.40 se na modré a slunečné obloze nádherně vyjímal. Jelikož jsme túru nahoru absolvovali hned první den, tak jsem se Skalnaté pleso vyvezla lanovkou a stihla ještě závodníky vyfotit. Vlastíka jsem přivítala na krásném 6. místě. Na vyhlášení dolů jsme nejeli a čekali jsme na naší lanovku. Krátce před tím než jsme do ní nasedli se počasí začalo trochu kazit, nicméně za těch 50 minut, které můžete strávit ve výšce 2 634 m. n. m., se nám výhledy postupně otevřely a my odjížděli dolů spokojeni. Ze Skalnatého plesa jsme vyrazili po červené turistické k Zamkovského a Rainerově chatě. Kolem vodopádů Studeného potoka jsme se následně po žluté dostali až do Tatranské Lesné, odkud jsme dojeli do Smokovce. Druhý den nás čekalo milé a zároveň i trochu smutné překvapení, když Vlastík zjistil, že byl ve své kategorii třetí….

Ani v sobotu jsme si nedali pokoj od chození a vyrazili na Kriváň. Výchozím bodem bylo parkoviště „Tri Studničky“. Odtud jsme se po zelené vydali na 2 495m vysokou dominantu Vysokých Tater. I když ve všech průvodcích píší, že nejnáročnější výstup je na Rysy, nám přišel tento výstup horší. Na posledních 900m se nastoupá přes 250 výškových metrů a těsně pod vrcholem i po dost hladké a příkré stěně. I když nás po cestě provázelo sluníčko, tak už během výstupu na vrchol se Kriváň zahalil do mraků a my jsme nakonec nic neviděli…Zpět jsme se vraceli po modré Važeckou dolinou směrem k Jamskému plesu. Po Tatranské magistrále (červená turistická) jsme se dostali pak zpět na parkoviště. Do auta jsme nasedali se 14,5 km v nohách s převýšením 1353m zdolaném na 5,7km.

V neděli jsme se vydali do Slovenského ráje. Původně plánovaný okruh jsme neprošli celý, protože se v poledne přehnala patnáctiminutová přeháňka, která změnila terén v oraniště:-D Nicméně i tak jsme v kopcovitém terénu, po „stupačkách“ a v bahně zdolali po svých 15km.

Druhý týden dovolené jsme započali volněji. Tedy alespoň já :-). Vlastík si dal totiž dopoledne výběh na Slavkovský Štít. A odpoledne jsme vyrazili do termálů Vrbov na zasloužený relax.

V úterý jsme navštívili opět Slovenský ráj a naplno si vychutnali výstupy po žebřících, chůzi po lávkách a stupačkách i 4km chůzi tedy spíše přeskakování korytem potoka, jímž vedla turistická trasa. Z Podlesku jsme se vydali po zelené na Suchou Bělou, pak po žluté a červené na Kláštorisko a zpět po žluté a modré údolím Hornádu. Zdolali jsme 13,5km a shodli jsme se, že z tempa Vysokých Tater jsme rozhodně nevypadli :-).

Středa opět patřila odpočinku a relaxu. Večer jsme se vypravili na procházku a na večeři do Starého Smokovce a nabrali síly na poslední dva dny v horách.

Na čtvrtek jsme měli naplánovaného brzkého budíka. Ze Smokovce jsme odjížděli vlakem v 5.20 ráno a už ve třičtvrtě na šest jsme vyráželi z Tatranské Polianky po zelené směr Sliezsky dom. Dále jsme pokračovali po zelené až na rozcestí pod Východní Vysokou (2429 m. n. m.), která byla cílem naší túry. Nahoru jsme se dostali asi v půl desáté a odměnou za to brzké vstávání nám byl nádherný výhled a hlavně to, že jsme na vrcholu byli sami!!! Cestou dolů jsme pak potkávali zástupy mířící vzhůru…Dolů jsme se vydali po zelené a modré přes Sedlo Prielom (2290 m n.m.). Po modré jsme pokračovali Velkou Studenou dolinou kolem Zbojnické chaty až k Reinerově chatě. Přes Hrebienok a Starý Smokovec jsme se dostali po 22km domů :-).

V pátek jsme se vydali kousek dále a vláčkem jsme dojeli až na Štrbské Pleso. Naší dovolenou a zároveň svatební cestu jsme zakončili okružní 15km túrou po žluté turistické. Ta nás vedla Mlýnickou dolinou kolem vodopádu Skok až k Bystrému Sedlu (2300 m. n. m.). Takže jsme si naposled „zašplhali“ a rozloučili se tak s vrcholy Tater. Zpět jsme se vrátili Furkotskou Dolinou do Štrbského Plesa a vlak nás odvezl zpět do Smokovce.

Sobota 6.9. byla dnem odjezdu. A už zbývá jen zhodnocení - takže suma sumárum jsme v Tatrách nachodili přes 136km a překonali přes 7 700 výškových metrů. Zdolali jsme několik vrcholů, viděli kamzíky, sviště i lišky :-) A jelikož se nám tam moc líbilo, tak někdy v budoucnu se tam rozhodně vrátíme!!!

Sepsala Verča

Víkendový pobyt v Krušných horách byl hlavně ve znamení relaxace, sauny, vířivky. Nechyběl ale ani lehčí běžecký trénink v obci Kovářská a okolí. Jako sobotní pěší trasu jsme zvolili okruh o délce cca 15km. Vyrazili jsme od parkoviště ve skiareálu Klínovec nahoru směrem na Klínovec. Zde jsme se pokochali okolím z rozhledny a pokračovali jsme dále po turistické trase na Boží Dar. Z Božího Daru jsme šli přes hraniční přechod na vrchol na německé straně Krušných hor - 1214m vysoký Fichtelberg. Po žluté turistické trase jsme pokračovali do Oberwiesenthalu a přes Loučnou zpět k parkovišti ve skiareálu pod Klínovcem.

Na Moravě jsme společně ještě nebyli, a když Vlastík zjistil, že tam jsou závody v běhu do vrchu, tak bylo jednoznačně rozhodnuto! Na víkend do Beskyd a pak týden na prosluněné Pálavě.

Na cestu jsme se vydali v pátek ráno a krátce po poledni jsme dorazili do Rožnova pod Radhoštěm, kde jsme se ubytovali. Během odpoledne jsme stihli navštívit Valašské muzeum v přírodě – neboli tamější skanzen. Prošli jsme všechny 3 části – dřevené městečko, valašskou dědinu i mlýnskou dolinu.

Sobota a neděle patřily závodům a zdolávání vrcholů Beskyd. Nejprve přišla na řadu Lysá hora (1323 m n. m.), které se ne nadarmo přezdívá královna Moravskoslezských Beskyd. 9,2km s převýšením 927m mluví za vše, ale výhled stál opravdu za to. Na vrcholu nás přivítaly Bezručovy verše: „Jsou tichý jak ten černý bor, co kryje jejich hlavy sivé:To hřebeny jsou našich hor, to Beskydy jsou zádumčivé.“ Malebnost těchto hor jsme si mohli vychutnat i druhý den, kdy jsme po zdolání 6,9km s převýšením 734m stanuli na vrcholu hory Radhošť (1 129m n. m.) u kaple Cyrila a Metoděje. Počasí nám přálo, tak jsme kolem sochy Radegasta došli až k Pustevnám. Nedělní večer pak patřil přesunu na jih Moravy, konkrétně do Dolních Věstonic. Tato obec ležící těsně u Novomlýnské nádrže byla proslavena v roce 1925, kdy zde Karel Absolon nalezl přibližně 11cm velkou sošku–Věstonickou Venuši.Z místa našeho ubytování a to konkrétně „Villa Pálava“, jsme měli úžasný výhled na Děvín.

V pondělí jsme se probudili do deštivého dne, takže plán byl jasný – po náročném víkendu bude volnější den. Nicméně jsme to dlouho nevydrželi a odpoledne jsme se vydali do Mikulova a navštívili vápencovou jeskyni z druhohor Na Turoldu.

Úterní dopoledne opět propršelo, ale to nám nezabránilo navštívit archeologickou expozici v místě našeho ubytování. Po obědě se počasí umoudřilo a my vyrazili opět do Mikulova. První zastávkou byla zřícenina Kozí Hrádek, ze kterého je nádherný výhled na celé město, kterému vévodí krásný renesanční zámek s vinařskou expozicí. Po té co jsme se dozvěděli něco o pěstování a výrobě vína jsme se ještě vydali na Svatý kopeček s poutní kaplí sv. Šebestiána.

Středa patřila nádhernému zámku Lednice a Lednicko-Valtickému areálu. Nechyběla ani prohlídka přilehlého skleníku a následně výborný oběd v blízké restauraci „ Grand Moravia Restaurant“, kterou můžeme vřele doporučit. Posilněni jsme se vydali na pěší okruh k Loveckému zámečku a Janovu hradu. Shodli jsme se, že tu nejsme rozhodně naposledy, takže prohlídku areálu absolvujeme někdy v budoucnu na kole.

Ve čtvrtek na nás vykouklo sluníčko a my se vydali na pěší túru po Pálavě. Autobusem jsme se svezli do Klentnice, což byl náš výchozí bod. Před cestou jsme se posilnili ve stylové kavárně „Café Fara“ a pak jsme se už vydali vstříc pálavským vrchům. Přes Stolovou horu s nádherným výhledem na všudypřítomné vinicejsme se dostali ke zřícenině Sirotčí Hrádek. Dále jsme pokračovali po naučné stezce přes Děvín až ke zřícenině hradu Děvičky. Odtud už naše kroky vedly zpět do Dolních Věstonic.

To, že jsme při návštěvě zámku Lednice vynechali jednu z dominant celého areálu a to zdejší Minaret, nás přimělo se tam v pátek vrátit. Od zámku jsme se vydali pěšky až k této pozoruhodné „turecké věži“. K jejímu vrcholu musíte zdolat 302 schodů po točitém schodišti. Cestu zpět nám zkrátila plavba po řece Dyji, která křižuje celý zámecký areál.

Sobotní dopoledne patřilo opět závodu a to konkrétně Běhu na Děvín. Naší dovolenou jsme pak odpoledne stylově zakončili plavbou po Novomlýnské nádrži a následnou návštěvou vinného sklípku.

sepsala Verča

Léto 2012 a naše první delší dovolená od nástupu do práce :-) Vyjeli jsme v pátek odpoledne, a i přesto, že nás naše navigace ještě 4km před Železnou Rudou otáčela do protisměru, jsme k večeru zdárně dorazili do „Apartmánů Belvederská“, kde jsme se ubytovali.

Hned v sobotu ráno jsme se rozhodli prozkoumat nejbližší přírodní krásy Šumavy a vypravili jsme se na pěší túru. Po modré jsme došli k památníku A. Kašpara. Červená nás pak zavedla ke dvěmaledovcovým jezerům – nejprve k Čertovu a následně Černému.Další zastávkou byly vodopády „Bílá strž“. Od nich jsme se vydali k rozcestí „Hojsova stráž“. Podél řeky Úhlavy jsme došli k rozcestí „Nad Silnicí“, “Tomandlův křížek“ a nakonec na rozhlednu Pancíř (1214 m n. m.). Odsud už nás modrá turistická dovedla až k našemu ubytování.

Po náročnější sobotě jsme se v neděli vypravili do Sušice. Navštívili jsme zdejší muzeum. Hned v úvodu jsme si prohlédli nádherný mechanický betlém a pak už jsme se věnovali tomu, co Sušici nejvíce proslavilo - sirkařské expozici. Nemohla chybět ani návštěva zdejší vyhlídkové radniční věže. Díky výhledu jsme si vytyčili další cíl a to gotický hrad Kašperk, kam jsme se po obědě vypravili. Jelikož se nám nechtělo absolvovat vnitřní prohlídku, tak jsme si vybrali okruh „Stavba hradu“ a o zážitky nouze nebyla. Během venkovní části této prohlídky se přihnala bouřka a typický bouřkový deštík nás pěkně pokropil :-). Jak bouřka rychle přišla, tak zas rychle odešla a my se po prohlídce vypravili ještě na nedaleký Pustý hrádek. Dnes už jsou z něj pouze ruiny, ale v 15. st. byl vybudován kvůli obraně hradu. Odpočinkovější neděli jsme zakončili sledováním právě probíhající olympiády v Londýně.

V pondělí jsme se vypravili kousek dále. Autem jsme dojeli do Kubovy Huti. V této malebné obci leží nejvýše položená železniční stanice v Čechách a to ve výšce 1000 m. n.m. Naše další kroky směřovaly k rozhledně Boubín a k naučné stezce Boubínský prales. Kolem Boubínského jezírka jsme se po Lesnické naučné stezce vrátili zpět k autu. Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili na Kvildě a u unikátního 72m dlouhého dřevěného Hradlového mostu na řece Vydře, který kdysi sloužil k zachytávání plaveného dřeva.

V úterý jsme nechali auto odpočívat a vypravili se vlakem do Švihova a Klatov. Cestou jsme projeli nejdelším železničním tunelem v České republice dlouhým 1747 m (nachází se mezi stanicí Špičák a Brčálník) a objeli vodní nádrž Nýrsko. Ve Švihově jsme si prohlédli zdejší vodní hrad z 15. st. vybudovaný Půtou Švihovským. Pak už jsme vyrazili zpět do Klatov. Historické centrum nabízí mnoho pamětihodností. Vyšplhali jsme na Černou věž, odkud je nádherný výhled na celé Klatovy a okolí. Dále jsme prošli podzemní katakomby, kde byli dříve pohřbíváni jezuité. Dodnes je tam dochováno mnoho mumifikovaných těl a zároveň se tam dozvíte o historii Klatov. K dalším památkám patří Bílá věž, barokní kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a svatého Ignáce a barokní lékárna U Bílého jednorožce, v níž jsme též absolvovali prohlídku. V lékárně se nachází muzeum mapující vývoj lékárnictví od roku 1776 do roku 1966.

Středa patřila opět pěší túře a to pořádné. Vydali jsme se zdolat nejvyšší horu Šumavy z německé strany a to Grosser Arber – neboli Velký Javor, na který jsme měli z místa našeho ubytování celý týden nádherný výhled. První zastávkou byla Železná Ruda – Alžbětín, kde probíhá vlakovým nádražím česko-německá hranice (aneb další železniční unikát v naší vlasti – už třetí, který jsme za tento týden navštívili). Po překročení hranice jsme se ocitli v BayerischeEisenstein a pokusili se vyznat v německém značení, které naprosto neodpovídalo mapě. Po chvilce rozkoukávání, kudy se vlastně vydáme, Vlastík určil směr a vyrazili jsme. Cestou jsme dali za pravdu těm, co tvrdí, že máme nejlepší turistické značení v Evropě. Kolikrát jsme se ocitli v lese na křižovatce a značení žádné Zdárně jsme dorazili k jezeru GrosserArbersee, chvíli jsme si odpočali a pokračovali k našemu cíli. Cestou nahoru jsme i z turistické cesty viděli nádherné hřiby a neodolali jsme. Němci moc houby nejedí, takže to co by v Čechách byl zázrak – najít tašku plnou hřibů jen podél cest, se stalo skutečností. Pěšky moc lidí nahoru nešlo, ale za to lanovkou :-) Azurová obloha, nádherný výhled na všechny strany, jen těch lidí (jak na Václaváku :-) ). Cestou zpátky jsme si „trošku“ zašli kvůli jednomu špatnému odbočení a chybějícímu značení, ale na večer jsme zdárně dorazili do penzionu a udělali si výbornou a zaslouženou večeři v podobě houbových řízků!!!

Po dvou dnech jsme opět využili auto a ve čtvrtek jsme vyjeli na Modravu. Odtamtud jsme pěšky vyrazili k Tříjezerní slati. Po dřevěném chodníku jsme prošli kolem třech rašeliništních jezírek a po modré a červené jsme se vrátili zpět k autu. Putování po šumavských slatích pokračovalo – navštívili jsme ještě Jezerní a Chalupskou. V třetí jmenované se nachází největší rašeliništní jezírko v Čechách.

V pátek, den před odjezdem, jsme vyrazili opět na pěší túru. Výchozím bodem se stala obec Prášily. Po červené jsme došli k Prášilskému jezeru a rozhledně Poledník (1315 m. n. m.). Poledník dříve sloužil jako vojenský objekt a radarová stanice, až roku 1998 byl zpřístupněn jako rozhledna. Po zelené a červené jsme se vrátili zpět do Prášil. Po posilnění v cukrárně jsme ještě navštívili místní keltský archeopark a botanickou zahradu, v jejíž těsné blízkosti uvidíte i bizony!!! :-)

sepsala Verča

Na naší „poslední prázdninovou dovolenou před nástupem do práce“, jsme se vypravili do jednoho ze čtyř národních parků – do Českého Švýcarska. Ubytování jsme si sehnali v obci Kytlice ležící na pomezí Děčínska, Českolipska a Rumburska. Toto místo je proslavené místními slavnými chalupáři v čele s Miroslavem Horníčkem, který je zde i pochován.

Ještě než jsme se v neděli14.8. ubytovali v penzionu Hladíková, stihli jsme cestou absolvovat výstup na vrchol Klíč (759 m. n. m.), který se nachází kousek od Svoru.

V pondělí nebylo zrovna ideální počasí na výlet do přírody, tak jsme se vydali do Děčína. Naše první kroky vedly do ZOO, vybudované v prostorách lesoparku na Pastýřské stěně. Tato ZOO patří sice mezi ty menší, ale na druhou stranu se zde věnují chovu vzácných a méně známých zvířat. Hned po vstupu jsme narazili např. na medvěda Grizzly :-) Z Pastýřské stěny jsme měli nádherný výhled na celé město, v čele s děčínským zámkem, ke kterému vedly naše další kroky. K zámku vede úchvatná přístupová cesta nazývaná „Dlouhá jízda“, která měří 292m a je vysoká až 7,5m. Po zámku jsme absolvovali procházku po městě, a jelikož součástí vstupenky do ZOO byl i vstup do expozice Rajské ostrovy, umístěné v centru města, tak jsme se tam vydali. Celá expozice se rozprostírá na 4 patrech a máte možnost shlédnout různé druhy exotických zvířat. Uvedu např. varana, leguána, agamu, krajtu,…a v neposlední řadě krásné mořské akvárium. Cestou do Kytlice jsme se ještě stavili v České Kamenici a udělali si procházku na Zámecký vrch (530m n. m.), na jehož vrcholu se nachází zřícenina Kamenického hradu.

V úterý jsme se vypravili na pěší túru a za cíl jsme si dali nejvyšší horu Lužických hor. Auto jsme nechali na parkovišti nedaleko rozcestí „Stožecké sedlo“ a vydali se po žluté turistické. Prošli jsme rozcestí „ U Jána“, chvíli si udělali zastávku u Sirného pramene a po zelené a následně červené jsme došli až na vrchol hory Luž (793 m n. m.). Z Luže jsme pokračovali po cestě lemující státní hranice s Německem až k rozcestí „Pod Ptačincem“ a odtud hornickou naučnou stezkou vedoucí údolím Milířka ke zřícenině hradu Tolštejn. V plánu byla ještě rozhledna „Jedlová“, ale usoudili jsme, že na jeden den jsme toho zažili až dost, takže jsme se po Tolštejnské cestě kolem Jelení skály vrátili do Stožeckého sedla.

Středeční den patřil národnímu parku České Švýcarsko. Z Mezní louky jsme se vydali po „Naučné stezce okolím Hřenska“. Cestou jsme se dozvěděli mnoho zajímavostí a prohlédli všudypřítomné skalní pískovcové útvary. Pak jsme došli k největší přírodní pískovcové bráně v Evropě, která má i statut národní přírodní památky, Pravčické bráně. To, že patří mezi nejnavštěvovanější místa v zemi, jsme poznali ihned. Rychle jsme si vše prohlédli a vydali se dál, poněvadž když bych to měla říct po pravdě, tak tam bylo lidí „jak na Václaváku“. Naše další kroky směřovaly dále po naučné stezce do Hřenska. Zpátky jsme se vydali údolím řeky Kamenice a svezli se lodičkou Edmundovou (Tichou) a Divokou soutěskou, které tvoří kaňon lemovaný skalami z pískovce. Na zpáteční cestě jsme se zastavili na jídlo v obci Doubice – ve „Staré Hospodě“, kterou můžeme vřele doporučit.

Ve čtvrtek jsme pokračovali v poznávání místních přírodních krás v CHKO Labské Pískovce. Výchozím místem byly Jetřichovice. Vydali jsme se po naučné stezce „Jetřichovické stěny“ a postupně jsme se vyšplhali na „Mariinu skálu“, „Vilémininu stěnu“ a „Rudolfův kámen“. Všudypřítomné varování, že terén je těžký a vstup na vlastní nebezpečí opravdu dostálo za své. Výstupy na tyto 3 skalní masivy jsou opravdu náročné a dost nebezpečné. Výhled ale opravdu stojí za to. Jedním slovem - „nádhera“. Do Jetřichovic jsme se vrátili po zelené a vydali jsme se opět do Doubic na oběd. Celodenní parné počasí úplně vyzývalo vyrazit někam k vodě, a tak jsme se vydali k „Dolskému mlýnu“. Toto romantické místo, proslavené zejména pohádkou „Pyšná princezna“, se nachází na soutoku řeky Kamenice a Jetřichovické Bělé. Z původně trojkolového mlýna z roku 1515 se dnes dochovali už jen obvodové zdi.

V pátek jsme se rozhodli pro volnější den a vypravili se do Krásné Lípy. Navštívili jsme muzeum - „Dům Českého Švýcarska“, kde jsme si prohlédli expozice o fauně, flóře, památkách a zajímavostech zdejšího národního parku. Shodou okolností se ve městě konal sraz veteránů, takže o další zábavu bylo postaráno :-) Odpoledne jsme si udělali výlet na nedalekou rozhlednu Vlčí hora, ležící na stejnojmenném vrcholu (581m n.m.). Vlčí hora je sopečného původu a je tvořená čedičovými vyvřelinami. Kamenné sloupce mají typický tvar čtyř- až šestihranu. Cestou vzhůru jsme se zastavili u pramene a studánky „Veronika“ z roku 1886 (pro zajímavost o 100let starší než já). Večerní procházku Kytlicí zakončil Vlastík koupelí v místním ledovém rybníčku, do kterého jsem strčila jen prst u nohy :-)

Jako obvykle to rychle uteklo a byl tu den odjezdu – sobota. Rozhodli jsme se, že si to ještě naplno užijeme jako dovolenkový den a tak jsme po cestě zpět naplánovali pár zastávek. Tou první byla „Panská skála“ nedaleko obce Prácheň. Tuto nádhernou národní přírodní památku sopečného původu tvoří pěti- až šestiboké sloupce uspořádané jako píšťaly u varhan. Další zastávkou byl skalní hrad Sloup a nedaleké Lesní divadlo a Samuelova jeskyně.Na oběd jsme si zajeli do Nového Boru do restaurace „Ajeto“, která je dílem architekta Bořka Šípka. Výběru jsme nelitovali, protože jsme si z této netradiční a unikátní restaurace propojené se sklářskou dílnu odnesli opravdu gastronomickýzážitek. Celý týden jsme zakončili projížďkou na šlapadle po Máchově jezeře a pak se už vydali na cestu domů….

sepsala Verča

Naše úplně první týdenní společná dovolená! Oba máme rádi hory a turistiku, takže volba destinace byla jasná. Vyrazili jsme do Jizerek. V sobotu ráno jsem nasedla do vlaku směr Turnov a odtamtud už jsme se vydali autem k našemu cíli. Během cesty jsme měli v plánu 2 zastávky. Tou první byl 1012 m vysoký Ještěd, odkud se nám naskytl nádherný výhled. Druhým zastavením byla liberecká zoo. Do Bedřichova, místa našeho ubytování (apartmány Švitorkovi), jsme dorazili navečer.

V neděli jsme se rozhodli prozkoumat okolí. Modrá turistická nás zavedla z Bedřichova na rozhlednu „Královka“,od které jsme se vydali po žluté směr Nová Louka a došli až k vodní nádrži Bedřichov. Cestou zpět jsme si i zahoubařili, takže k večeři byla výborná smaženice. Ještě před tím jsme ale nasedli do auta a zajeli k vodní nádrži Josefův Důl.

Naším úterním cílem se stala druhá nejvyšší hora Jizerských hor. Cestou na Smědavu, což byl náš výchozí bod jsme se stavili ještě u vodní nádrže Souš. Ze Smědavy jsme došli po červené a žluté turistické až na 1122 m vysokou Jizeru. Zpět jsme se vraceli kolem Klečové louky. U rozcestí na Knejpě jsme odbočili na cestu, která nás dovedla na zelenou turistickou, po které jsme se dostali zpět na Smědavu. U zaslouženého oběda jsme byli svědky přistání záchranářského vrtulníku, který přiletěl pro motorkáře, který vážně havaroval kousek opodál. Den jsme se rozhodli zakončit u vodopádu Jedlová, který byl příjemným osvěžením po tak parném dni.

Středa patřila Liberci. V zoo už jsme byli, takže na řadu přišla botanická zahrada. Nádherné orchideje, kaktusy, masožravky, akvária – no člověk neví, kam se dřív podívat. Po obědě v pizzerii jsme se prošli městem, navštívili muzeum a vyrazili zpět. Dopřáli jsme si volnější odpoledne.

Ve čtvrtek jsme se probudili do deštivého rána. Během cesty k rozhledně Černá studnice sice déšť ustoupil, ale po výstupu na rozhlednu jsme si mohli říct: „Mlha přede mnou, mlha za mnou.“ Neviděli jsme vůbec nic :-). Abychom navštívili také nějaký zámek, vydali jsme se do Frýdlantu. Po procházce městem jsme ještě vystoupali na tamější rozhlednu – „Frýdlantská výšina“. Cestou zpět Vlastíka napadlo, že v Janově je bobová dráha. Já se sice trochu bála, ale nakonec jsem musela přiznat, že to byl skvělý nápad a bezvadně jsme si to užili :-) !!!

Jak to tak bývá, všechno hezké rychle uteče a byl tu pátek. Dopoledne jsme se z Oldřichovského Sedla vydali po naučné stezce „Oldřichovské háje a skály“ s cílem na Oldřichovském Špičáku. Tento vrchol je součástí Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny. Odpoledne jsme seprošli Hejnicemi. Dominantou tohoto poutního místa je chrám Navštívení Panny Marie. Celou dovolenou jsme zakončili v Lázních Libverda. Z nádherného okolí této obce je překrásný výhled na celé Jizerské hory.

sepsala Verča